Zpravodaj

Den první - 10.8.2014

Dobrý večer, moji milí přátelé, právě skončila porada vedoucích a asistentů, úplně všechny děti už sladce spí a já usedám k počítači, abych vám jako každý rok povídala, jak se máme na táboře.

Tak je to zase tady: autobus odjíždí z Chrudimi , na parkovišti u letadla v Seči se sjíždějí auta zblízka i zdaleka, na place hromada kufrů a tašek, ale hlavně spousta zvědavých a natěšených dětských očí. S mnohými se vidíme poprvé, s jinými se vídáme každý týden na Klíčenkách, u dalších žasneme, jak nám za ten rok zase vyrostli. Objetí, pusinky, úsměvy, nadšení, ale i kousíček strachu a nejistoty, i slzičky se objevily – tak si to, milí rodiče, bez dětiček užijte. My si stoprocentně užívat budeme.

Další letní dětský tábor, tuzemský rekondiční pobyt a krajské studijní středisko, to všechno se letos vejde na Seč – Bělidlo. Je nás čím dál víc, letos jsme hranici kapacity tábořiště horko těžko uhájili – 89 dětí a 31 dospělých, kteří se o ně budou starat, to je pořádná porce. Však taky náš kuchyňský hlavní anděl Markétka má se svým báječným týmem plnou hlavu starostí, jak to všechno nakrmí. V jídelníčku jsou samé dobroty, dnes jsme zahajovali vepřovým gulášem s kolínky, odpoledne vynikající „Peckův“ chleba s pomazánkou a večer vaječné topinky, bylo to mňamózní.

Tak jsme se ubytovali, vyhověli samozřejmě všem speciálním přáním pod heslem: Když se chce, všechno jde,vybalovali a uklízeli a seznamovali se a radovali se ze setkání se starými kamarády. Měli jsme co dělat, ale zvládli jsme i zahajovací „barevnou hru“. Královnou odpoledne se stala bezesporu Pája, která běžela s nákladem, který by udolal i pořádného chlapa, táhla na zádech, chuděra, i nosítka.

Až do večeře měly děti plno práce s vymýšlení názvu oddílu a přípravou seznamovacího vystoupení na táboráku. Však to taky stálo za to: nejmenší Blešky s Káťou Majrychovou, Káťou Machkovou a Pájou Augustinovou předvedly krásný pohyb s recitací, úchvatné byly Japonečky s Renčou Kafkovou, Evou Dostálovou a Ilonkou Kudrnovou ml., kterým  paní kuchařka Mirka už doma našila překrásná kimona. Černé pumy s Dášou Kudláčkovou a Růžovi psi s Petrou Dvořákovou samozřejmě nezklamali. Ledoví draci Lenky Širákové se moc líbili a Konipásci Martina Růžičky už jsou zcela samostatní, překvapili svým veršovaným představováním i svého vedoucího. Pavlínčina Jelita byla neuvěřitelná, vtipná, disciplinovaná, samé superlativy pro ně mám. A třešnička na dortu – Tatranky (energie sbalená na cesty) Ondry Štěpánka a jeho velkého a velmi vytíženého týmu Majdy Čudovské, Verči Dolejšové, Hanky Satkeové, Denisy Moravcové, Ilonky Kudrnové st. a Petra Hlávky.

A kdybyste viděli první večerní nástup: vztyčování vlajky s hymnou hranou na trubku (díky ,Pepo), sanitkou přijeli Willy Fog, Romy i Barnabáš – tedy hlavní vedoucí Honza UFO Vávra, jeho zástupkyně a zdravotník Liduška Rýdlová a programový vedoucí Dominik Vondra. Zřizovatelem tábora je Oblastní spolek ČČK Chrudim, uděláme všechno pro to, abychom mu dělali jen čest.

Když jsem se tak večer dívala kolem ohně na ty hlavičky, běželo mi hlavou, kolik už jsme toho spolu prožili. Těším se, co nám přinese další den, budu vám o něm zase vyprávět.
Tak dobrou noc, přátelé, a nebojte se, my se vám o ta vaše zlatíčka budeme starat, jak nejlépe umíme.

 

Tak na konec ještě motto na neděli: latinské přísloví

„Zachovávej řád a řád zachová tebe“

 

Den druhý - 11.8.2014

Pak že poručíme větru, dešti…… Dnes to tedy opravdu neplatilo, pršelo už časně zrána a vydrželo to s přestávkami celý den. Ještě že my všichni, kdo cestujeme sanitkou kolem světa, nejsme z cukru. Rozcvička v režii služebního oddílu s názvem jELITA (byla jsem poučena, že to „j“ je dočista malinké) byla deště ušetřena, ale od snídaně (kakajíčko a rohlíky s nutelou) pršelo a pršelo, takže jsme se s programem schovávali pod střechu. Sanitka míří směrem na západ, dnes procestujeme Německo a Francii. Téma znělo: Co si zabalíme do sanitky, co má obsahovat domácí lékárnička a lékárnička na cesty, předlékařská první pomoc, jak si přivolat pomoc. Absolutně kouzelné byly Blešky se svou papírovou sanitkou, však uvidíte na fotkách. Po svačince následoval „zeměpis hrou“ – do naší cestovatelské mapy světa zapichujeme první vlaječky,

K obědu máme – jak jinak – francouzské brambory a okurkový salát, děti baští jako o závod, to byste koukali.  Však už taky na ně čeká oblíbený „babiččin krámek“ s dobrůtkami, to byla panečku fronta.

Odpoledne jsme čekali na díru v mracích, abychom mohli děti vytáhnout trošku ven. Připravené hry „ke stmelování kolektivu“ musejí počkat na lepší počasí, ale taková šipkovaná pod hrází a v pláštěnkách a holínkách taky není k zahození. Stmelujeme se ze všech sil. Ondrovy Tatranky jsme nechali v suchu u pohádky, naši kamarádi s handicapem potřebují zvlášť pečlivé zacházení. Klobouk dolů před Ondrou a jeho týmem, co všechno zvládnou, a věřte, že to jednoduché není. Mají v sobě hodně lásky a dobroty srdce, jinak by takto svou dovolenou či prázdniny jistě netrávili. Děkuju vám, Ondro, Hanko, Ilonko, Alenko, Majdo, Verunko, Péťo a Deniso, děkuju vám za nás všechny a hlavně za ty sladké drobky i veliké habány. Jen díky vám tady mohou být s námi. Však oni se také umějí odměňovat: při večerním karaoke, tradiční a oblíbené disciplíně našich táborů, se upřímně radovali, rozdávali úsměvy a nadšení na všechny strany.

Teď už je zase půlnoc, u ohně sedí naši zlatí mazáci, kteří určitě i kvůli své „panence Pavlínce“ jsou tak strašně fajn. Jsou to už vlastně hotoví lidé,  jsou to naše milované děti, ale už i parťáci. Jinak všechno všude spí, večerní stýskáníčka a slzičky jsme ukonejšili a uhladili, však to není žádná ostuda, každému se někdy po někom stýská. Nebojte se, vždycky najdou někoho, kdo jim stesk pomůže zahnat, a ráno po něm nebude ani památky.

Tak dobrou noc, naši milí doma, držte nám palce, aby se počasí umoudřilo – zítra nás čeká La Manche a cesta Anglií.

 

A motto na pondělí:


„Když se na někoho usměješ nebo ho pochválíš, můžeš mu vrátit smysl života“ – Carmelia Elliotová

 

Den třetí - 12.8.2014

Dobrý večer, milí přátelé doma, dnes výjimečně nepíšu ve ztichlém spícím táboře, kde zní jen tlumený hovor hlídky u ohně. Dnes tady blikají světýlka, zní hudba a hlavně hodně veselého smíchu. Nejstarší táborníci mají o kousek posunutou večerku, aby si užili tance. Ale neprobíhá tu obyčejná diskotéka, je to královský ples v Buckinghamském paláci. Dnes jsme totiž doputovali do Anglie a tohle je vyvrcholení dne. Pro nejisté počasí nám nedovolili přeplout kanál La Manche, tak jsme slézali pobřežní skály (jinak tedy Oheb), překonávali překážky, pomáhali Willymu Fogovi, když ho honil bandita. A pršelo jen maloučko. Po vepřo knedlo zelo (Vráťa sice namítal, že jsme měli mít fish and chips, ale my jsme si móc pochutnali) jsme si chvilku odpočinuli a čekaly nás další úkoly a soutěže. Těch šestnáct velkých bábovek, které nám naše víly v kuchyni upekly, jsme si zasloužili.
A pak už jsme se připravovali na slavnostní přijetí u královny Alžběty druhé, chystali jsme si slavnostní oblečení a dary pro panovnici. Posilnili jsme se obřími hamburgery a s napětím očekávali příchod jejího veličenstva. Barnabáš Dominik mě vedl velmi důstojně, jen nechápu, co na tom bylo tak legračního, že dospěláci urputně potlačovali smích. Ale bylo to moc krásné, připravili mi trůn a moji milí poddaní přistupovali s bohatými dary. Připravili je opravdu překrásné, Japonečky dokonce do Anglie poprvé přivezli největší hit letošního léta – malé barevné gumičky a výrobky z nich. Když mi velvyslanec Tatranek Tomášek předával srdíčkovou kytici, pošeptal mi, že mě miluje, no není to krása? Pak už mě vyzval k tanci sám Willy Fog a víte, co nám hráli? „Je dobré najít někoho“, srdeční záležitost mých drahých Klíčenek. To jsou přesně ty chvíle, kdy se zapomíná na únavu, na přibývající roky, na všední starosti…..Pak se nás lidi ptají, proč to vlastně děláme.
Královský ples byl dechberoucí. Ani fotky a video zřejmě nezachytí atmosféru, jaká tam panovala. Malé Blešky a Japonečky tancovaly s takovým nasazením, velcí kluci z Tatranek jsou prostě králové diskoték, naši kamarádi z DSS zářili jako sluníčka, jedna Lucinka tancovala s očima upřenýma na DJ Honzu a Dominika a druhá Lucinka křepčila střídavě v náručí Renči a Evy, Adélka se točila střídavě s Vaneskou a Nikískem……..
Broučkové už odešli spinkat, určitě se jim budou zdát pohádkové sny. Teď už se loučí i velcí, k ohni si sedá hlídka – služební oddíl dnes byli Konopásci. Plyne další táborová noc, zítra snad nám ten La Manche už vyjde. Domů vám posílám ujištění, že jsou všichni zdraví a veselí, královský ples omezil stýskáníčka na minimum. Děkujeme za maily a za hromadu pohledů, prosím, pište, pošta udělá radost všem.
Ještě než vám napíšu dnešní motto (však víte, že se o mně říká, že do nich tu „kultůru“ nacpu) , představím vám další členy našeho táborového týmu. Všichni jsou stejně důležití a potřební, je nás hodně, kdo se snažíme dětem připravit dva nezapomenutelné týdny. Tak začnu kuchyní, kde šéfuje skvělá Markétka Pavlíková a s ní Mirka Vaňková, Lenka Fialová, Šárka Klváčková, Milena Vávrová a Verča Pavlíková. O provoz tábora se starají Martin Fiala, Lukáš Dolejš a Jakub Modráček, který vám pořizuje fotodokumentaci.
 

Tak ještě to motto a už vážně dobrou noc.

„ Náš největší úspěch není v tom, že neupadneme, ale v tom, že po pádu vždy znovu vstaneme“
Konfucius

Den čtvrtý - 13.8.2014

Tak se vám musím přiznat, dnes jsem zaspala budíček a vzbudil mě až Ptačí tanec, který si Lenčin oddíl Ledoví draci zvolil jako hudební doprovod rozcvičky. To si tedy brzo zvykám na královské způsoby! Honem zpátky do reality – dnes cestujeme Skotskem, odkud se trajektem dostaneme do Skandinávie. Dopoledne se krásně vyčasilo, takže pět oddílů mohlo konečně vyrazit na odloženou cestu ke kanálu La Manche. Jejich cílem bylo stanoviště vodní záchranné služby, kde je čekal Vráťa Příhoda, aby je vrcholně přitažlivým způsobem seznámil se záchranou tonoucího a  bezpečným chováním u vody. Z nadšeného vypravování mi vyšla hitparáda největších zážitků: topící se a zachraňovaná Kačenka (nebojte, je to vedoucí), převrhnutá loďka a hlavní vedoucí Honza nasoukaný do neoprénu. Už se těším na fotky – Kuba jistě fotil ostošest.
Dva nejstarší oddíly se zatím v táboře pilně věnovaly první pomoci pod vedením Aničky Altrichterové, ale o vodní záchranáře nepřijdou, odskočí si tam z našich dalších cest. Malé Tatranky si krásně užívaly hraček v hracím stanu, ti velcí se připojili k výletníkům. Opravdu se všichni snažíme, aby si i naši kamarádi s handicapem užívali co nejvíc. Největší odměnou je každý Michalčin radostný smích, rozevřená Nikískova náruč, když mě vidí přicházet, Tomáškovo vyznání Ilonce: „Já tě mám tak rád – a taky med a marmeládu“, Danečkovy ručičky kolem Ondrova krku, Davídkovo pomlaskávání nad dobrým jídlem či Tomáškovy rozzářené oči při zpěvu a tanci. Víte, tihle malí i větší by mohli nám ostatním dávat lekce vděčnosti a radosti z každé hezké chvilky, mnohému nás tyhle děti mohou naučit. Naši péči si jistě zaslouží jako všichni ostatní. Už včera se k  asistentům u Tatranek přidala Lucka Pavlíková, jsem na ni moc pyšná, jak je šikovná. A  velkou radost mám z chování všech táborníků – nesetkala jsem se s žádnou negativní reakcí, naopak se spontánními projevy normálního kamarádství.
Oběd byl tradičně skvělý – kuřátko s rýží, zato počasí se nevyznamenalo. Odpoledne propršelo, ale my máme naštěstí dost možností přesunout činnosti pod střechu. Chystáme se na lov ryb, povídáme si o tom, jak se budeme chránit před chladem, jak budeme předcházet nemocem z nachlazení, jak si při péči o své zdraví můžeme pomáhat dary přírody…..Taky zkoušíme postavit improvizovaná nosítka, co kdybychom potřebovali zajistit někomu pomoc. Největší déšť jsme přečkali v jídelně při hře Bingo, bylo to moc napínavé a radost malých i velkých z každého získaného písmene převeliká. Kdybyste viděli, jak jim vzrušením rozkvétaly tvářičky. Vyhráli Ledoví draci, o jediný bod za nimi zůstaly Blešky a Tatranky.
Rybolov by úspěšný, k večeři jsme měli obalovanou rybu. V minulých letech nepatřívaly ryby k oblíbeným jídlům, ale tyhle ryby byly tak dobré, že na nás nezbylo, tak moc si chodili přidávat.
Večerní nástup, zpěv táborové hymny, ztráty a nálezy, Liduščino hartusení, že „ji to už na táboře nebaví, když nemůže rozdávat plyšová prasátka za nepořádek na chatce, když je všude pořádek“, oblíbené rozdávání pošty a pak odpočinkový večer u promítané pohádky. Říká se, že třetí den dolehne na táborníky únava, a tak si dopřejeme odpočinku. Zítra cestujeme Skandinávií až na Severní pól, už se těšíme. Snad se vyčasí a budeme moci zahájit turnaj ve vybíjené o cenu Willyho Foga, který nám dnes počasí překazilo. Už je půlnoc, tak jdu spát, abych zase nevstávala při rozcvičce. Určitě na nás myslíte, ale nebojte se, všechny děti jsou v pořádku a zdravé. I když se jim zasteskne, nejsou na to sami a opuštění. A když stesk překonají, vyrostou i ve svých vlastních očích, je dobře, že jste jim tu důvěru dali. Budou o hodně bohatší, až se vám vrátí.

 

Motto na středu:

 „Se zaťatou pěstí si nelze podat ruce“ Indíra Gándhíová

 

Den pátý - 14.8.2014

Dnes jsme, přátelé, ve Skandinávii a dostaneme se až na severní pól. Kristýnka Štěpánková nezapomíná a pečlivě označuje na mapě světa místa, kam naše sanitka dorazila. Však už jsme na cestě pátý den! A pořád máme co dělat, ať už stavíme iglú z proutí a sádrových obvazů nebo se učíme s Aničkou maskovat nebo hrajeme ping pong nebo si hrajeme všechny ty hry, které už jste možná hrávali vy jako děti…..Je nás letos opravdu hodně, skoro devadesát a osm oddílů, takže hodně záleží na oddílových vedoucích a asistentech, čím naplní táborový program. Máme všichni společnou snahu: připravit dětem krásné dny, taky je něčemu novému naučit a hlavně umožnit jim, aby si trénovaly soužití mezi dosud neznámými dětmi, aby se učily toleranci a kooperaci, aby dokázaly podřídit svůj zájem společnému cíli, aby zjistily, že dokážou víc, když si pomáhají, že unesou krátkodobé odloučení od rodiny a ověří si vlastní schopnosti. Pro sebevědomí dítěte znamená nesmírně mnoho, když zvládne třeba úplně první samostatný pobyt. Sílu jim dodává jistota, že jsou milováni a že na ně doma myslí a věří jim, že to dokáží. Moc vás prosím, milí rodiče, pomáhejte jim v tom. Podporujte je v jejich úsilí, jsou to moc šikovné děti. Dobře vím, jak se vám stýská, jak se chvějete, jestli vaší holčičce nebo chlapečkovi něco neschází, jak je chcete každý den alespoň slyšet. Cítím vaši úzkost, ale nedopusťte, aby ji cítily z telefonu i vaše děti. V dnešní době jsou mobily součástí našich životů, ale upřímně vám řeknu, jak bych si přála, abychom tady byli zcela bez signálu. Po každém telefonátu následují slzičky a stýskáníčko, vždy znovu začínáme od začátku, dítě je vytrženo z táborového dění. A na druhou stranu – poškorpení mezi kamarády v chatce následuje zoufalý telefonát domů, maminka je vyděšená, co se to děje, že chce klouček okamžitě odvézt. Trápí se, a chlapeček už na rozmíšku dávno zapomněl a řádí s tím dotyčným vesele dál. Raději prosím pište, pište, pište, poštu s nadšením očekávají i ti nejstarší – a nad pohledy se nikdy nepláče, naopak.
Tak zpátky k dnešnímu dni: zpíváme si Grónskou písničku, matláme se sádrou a strašně nás to baví, chystáme se na večerní show Miss tučňák, sníme velikánské hrnce rajské omáčky a těšíme se na zimní olympiádu. Vymysleli si pro nás úžasné disciplíny – slalom, jízdu se sáňkami, závody psích spřežení, curling s létajícími talíři, živé kuželky, běh se sněžnicemi, hod sněhovými koulemi na cíl a osmé stanoviště byla jídelna se svačinami. Kdo vyhrál, není až tak důležité, stejně byli sladce oceněni všichni, ale byla to náramná legrace. Královskou disciplínou byly bezesporu živé kuželky, to se snad ani nedá popsat, snad aspoň z fotek něco uvidíte.
K těm fotografiím na webu a facebooku: není jednoduché odsud z údolí odeslat fotografie a vložit je. Fotíme co nejvíc, jen je problém přenést fotky tam, kam chceme, jsme odkázáni na pomoc z dálky. My nemůžeme odjet, staráme se o vaše děti. Prosíme vás o trpělivost, nejvíc si fotky stejně užijete, až si je budete prohlížet se svými dětmi, budete k tomu mít i patřičné komentáře.
Zítra nás čeká velké putování Ruskem až do Číny, tedy celodenní výlet. Nejstatečnější z náse dostanou až na Sibiř, tedy na Lichnici, a stráví tam noc. Myslete na nás, ať je hezky.
P.S. Tučňáci byli skvostní všichni, ale největší úspěch měl tučňák Vojta Jedlička, byl dokonalý!

 

A motto na dnešek: 

„ Neuspějí pouze ti, kteří se o nic nepokusí.“ Ilka Chaseová

 

Den šestý - 15.8.2014

Přece jen nás má Pán Bůh rád, poslal nám na celodenní putování Ruskem pohodové počasí, a to jsme se fakt deště báli. Děti byly natěšené a my bychom špatně nesli, kdyby byly zklamané. Ráno jsme se rozdělili do tří skupin – první parta nadšenců – dobrovolníků měla před sebou cestu na Sibiř (tedy na Lichnici), kde si budou vařit na ohni a stráví tam celou noc, druhá, nejpočetnější, putovala ruskou stepí směrem k Čtyřlístku na Bojanov, skupinka těch, kdo nejsou na dlouhé cesty stavění, si užívala božského ticha v táboře, hraček, pohádek a dobrůtek, které jim připravovaly naše kuchyňské víly .
O pobytu na Sibiři mi budou povídat až zítra, ale čtyřlístková parta se vrátila plná nadšení, pohody a hezkých zážitků. Samozřejmě se svačilo a obědvalo na každém rohu , v záplavě her a legrací vyhrála hra Maják a bobřík mlčení. Došlo se až k Milence Vávrové, která nám v uplynulém týdnu pomáhala v kuchyni a která cestovatele pohostila velkou taškou nanuků. Pozvala děti na malou farmičku s kozami a ovečkami, které si děti po libosti mohly hladit a krmit. Největší oblibu si získala ochočená dvoubarevná kozička Málinka. Děkujeme, Mílo. Na zpáteční cestě si děti pochutnaly ve Čtyřlístku na hranolkách a  zmrzlině, na zpáteční cestě hrály Ariadninu nit s takovým zaujetím, že už jsme pro ně volali, kdy přijdou. Vepřové v mrkvi s brambůrky už bylo připravené na plotně. Na nástupu nás bylo míň, ale stejně jsme si zazpívali, popřáli všem oslavencům, rozdaly se ztráty a nálezy i čerstvá, toužebně vyhlížená pošta.
Mnohé děti už mířily po nástupu rovnou do postýlek, ač pro ně bylo připravené „Kino Vostok“, jsme přece v Rusku. Pohádku ale ruskou nevybrali………Zítra už se přesouváme do Číny.
Je tu víkend, tak ještě pro jistotu zopakuju informaci o návštěvách. Po dlouholetých zkušenostech návštěvní den nepořádáme, věřte prosím, že víme, proč. Pokud se přece jen chcete na vlastní oči přesvědčit, že je vaše dítko v pořádku, a přijedete na Bělidlo, zastaví vás u brány denní hlídka a dítě vám zavolá tam. Berte prosím ohled na děti, jejichž rodiče to vydrží a nepřijedou – byly by smutné a lítostivé, a my přece chceme, aby si tábor užily v radosti a bez slziček. Na zítřek máme připravenou návštěvu kynologů z Hlinska a jejich pejsků, střelecké soutěže, společné zpívání a táborák, opravdu máme celý den co dělat. A taky bude zítra kuřecí řízek a bramborový salát.
Nějak moc nám to utíká, přátelé. Jsme rádi, že jsou všechny děti zdravé, Jen Kačka si dnes přisedla malíček a šupajdila na rentgen. Dlahu bere s přehledem, spíš jako módní doplněk, je to holka šikovná. Příští týden už má být počasí vlídnější, a že my k sobě chceme být vlídní, tím si můžete být jistí. Ty naše báječné děti si to zaslouží.
 

Motto:

„Vlídná slova mohou být stručná a prostá, ale jejich ozvěna je nekonečná.“ Matka Tereza

Den sedmý - 16.8.2014

Měla bych začít tím, jak nás počasí zkouší, jak děti běhají celý den v holínkách, jak dopoledne zmokli kynologové z Hlinska a jejich nádherní pejsci, jak je děti sledovali z verand chatiček, ale ono to vlastně není tak důležité. Rozhodující je, že se dokážeme o děti postarat, aby nepromokly, aby byly dost oblečené a hlavně hodně radostné. Ráno se nám vrátili cestovatelé ze Sibiře, jsou dobří, přišli i zpátky pěšky, jen bágly se vezly sanitkou. Přenocování pod širákem se jim moc líbilo, i vaření na ohni (bramborový guláš, opékané párky a Růžův čaj z listí). Vrátili se v pořádku, pláštěnky vytáhli až v Seči a puchýř si udělal jen Kuba Urválek. Tak už jsme zase všichni pohromadě, to je dobře. Škoda, že někteří kamarádi přijeli jen na týden, těžko se s nimi loučíme.
K obědu nám Markétka a její tým připravili božské řízky a bramborový salát, v babiččině krámečku se doplnily dobrůtky a čekalo se na sluníčko. Měli jsme připravené střelecké odpoledne – střelba vzduchovkou, z luku, střílení šiškami i míčem do basketbalového koše, střelba paintballovými pistolemi. Naštěstí pršet přestalo a celý tábor po oddílech mohl absolvovat všechna stanoviště. Výsledky se pečlivě zaznamenávaly a nejlepší střelci byli vyhodnoceni a odměněni na večerním nástupu.
Spořádali jsme obrovské pekáče oblíbených šunkofleků a pozorovali oblohu. Je to jasné, místo tradičního sobotního táboráku musíme vymyslet náhradní program do klubovny. Nakonec byl “náhradní“ program tak báječný, že jsem z toho ještě teď v euforii . Vyhlásili jsme soutěž „Čína má talent“, do které se mohli přihlásit jakkoliv nadaní táborníci. Našli jsme i tlumočníka do čínštiny: Kryštůfek Novotný byl neuvěřitelný, ono to tak bývá, že neplánované a spontánní je nejlepší. Domluvili jsme se, že vítězem bude každý, kdo se přihlásí, a to bylo velké štěstí. Protože bych nedokázala rozhodnout, jestli byl nejlepší Honzík Šnyta s kytarou a Bednou od whisky, famózní hráč na bicí Jakub Pichlík, baletky Kristýnka Štěpánková a Péťa Nela Oplištilová, vypravěčka vtipů Barunka Moravcová, táborový komik č.1 Vojta Jedlička, Pepa Kudláček s profesionálním zpěvem a hrou na trubku, vypravěč pohádek Bohouš Kocourek či fantastické zpěvačky Karolínka Marschallová, Kamča Bednárková, Štěpánka Peterková, Eliška Mládková a Johanka Ješátková. Ovace a potlesk vestoje nebraly konce, ani jsme si nevšimli, že se venku žení čerti. Přihlásily se i celé Klíčenky, aby ukázaly, že mají talent nejen v Číně. Když pak ještě zahrála a zazpívala Majda Čudovská, bylo na světě tak krásně! Přiznám se, že jsem si přála, aby ještě pršelo a my jsme si zpívali a byli spolu a bylo nám tak dobře. Naprostou většinu těch úžasných dětí znám od malinkata, víte, jaká to je radost vidět, jací z nich rostou krásní lidé. A jestli budou mít to štěstí, a bude jim muzika v životě pomáhat, nebyla jsem na tom světě nadarmo.
Náš hlavní vedoucí Ufo vyhlásil na neděli pozdější budíček a osvobodil nás od rozcvičky, doufám, že zařídil i to sluníčko. Zítra přijedou hasiči, tak ať nám nezmoknou jako chudáci pejskaři. Mějte se hezky, naši milí doma, my se hezky máme a hodně moc.

 

Motto na sobotu:

 „ Hudba je zjevení vyššího rozumu a moudrosti“ Ludwig van Beethoven

 

Den osmý - 17.8.2014

Šikovný Ufo, zařídil nám i to sluníčko: dnes už jsme mohli zout holínky a běhat jen v tričku a užívat si táborové neděle. Ještě než vám popíšu, jak taková táborová neděle vypadá, mám jeden rest ze včerejška. Mezi fantastické zpěvačky jsem nenapsala Káťu Švadlenkovou, která si z cesty sanitkou po Francii zapamatovala francouzskou písničku a moc krásně ji v originále zazpívala. Promiň , Kačenko.
Udržet pravidelný táborový řád bylo dnes nad lidské síly, hned po snídani přijeli hasiči z Topole, to bylo něco pro kluky i holčičky. Když si důkladně prolezli hasičské auto, vrhli se s Ondrou na sanitku ČČK a podrobně prozkoumávali, co takové humanitární vozidlo v sobě vozí. Našel se čas i na společné zpívání, moc nás těší, kolik dětí se ke Klíčenkám připojuje a s chutí si zpívá. Kdo si zpívá, má do ráje blíž, to je fakt.
K obědu jsme dostali segedínský guláš a příslib číny s hranolky k večeři, chuděrky kuchařky, neodpočinuly si ani chviličku. Po obědě jsme se loučili s hasiči tradičně hymnou, ale přišlo ještě jedno překvapení a bylo hodně povedené. Dospěláci nacvičili „hasičský taneček“ v úžasných kostýmech a měli velký úspěch. Slíbili, že ještě něco nacvičí, když se nám to tak líbí. Nevím, jak vy, ale já miluju lidi, kteří neváhají „být za Kašpárky“ pro radost dětí.
Odpoledne utíkalo jako voda, zvlášť když jsem vyběhli do lesa s hrou „Na ocásky“, bojovalo se jako o život. Budeme muset vyhlásit druhé kolo souboje žlutých a zelených, prý odveta! Pak už nás čekalo zajímavé setkání se Štěpánem a Katkou, kteří nám přijeli vyprávět o své cestě po Indii. Dozvěděli jsme se mnoho nového a viděli spoustu krásných obrázků. Jedna perlička od Zuzky: když se vyprávělo o tom, jaký je v Indii nepořádek v zacházení s odpadky, pronesla: To je dobře, že my máme to naše Česko.
Na večeři jsme museli chodit postupně, nasmažit 120 porcí hranolků není jen tak, ale byla to velká dobrota. Byl to dnes náročný den a večer je chladný, radši honem do postýlek. U ohně hlídá i Kryštůfek , který včera oplakal, že nemohl na hlídku, když obloha bouřila a pouštěla dolů proudy vody. Snad ještě oblíbenější jsou denní hlídky u brány, děti se moc těší na svou důležitou funkci, hlásí každého příchozího vysílačkou, zapisují do sešitu a zvlášť roztomilí jsou přitom ti nejmenší. Matěj se rázně postaví s napřaženou rukou před závoru a vybafne: Za kým? Takovou ostrahu jen tak někdo nemá.
Ach jo, už je zase půlnoc, tak dobrou noc vám všem, kdo na nás myslíte a prožíváte s námi naše táborové dny. 
 

Dnešní motto navrhly děti, je z písničky Tomáše Kluse:
 

„Ničeho nelituj, život, co máš, je tvůj, žij a měj rád, co je“

Den devátý - 18.8.2014

Začínáme druhý týden a svítí nám k tomu sluníčko, plujeme na ostrovy v Tichomoří, abychom tam konečně zahájili turnaj ve vybíjené o cenu Willyho Foga. Pět družstev se pustilo do čestného boje, nad regulérností bdí rozhodčí a četní diváci. Fandit, to by nám šlo. Ale i ti nejmenší si mohou zasoutěžit a zahrát: Renčin nápad souboje v přehazované papírovými koulemi měl velký úspěch, zítra chtějí děti pokračovat. A vypadá to, že si budou tuto objevnou hru chtít zahrát i vedoucí, to se máme na co těšit.
Takže turnaj máme rozjetý, ale po ostrovech pěkně bloudíme – ovšemže je to motivace pro orientační běh. Po skvělé rybičce zapečené sýrem (jestlipak ji Markétka ulovila) se chystá velký orientační závod s úkoly. Ve dvou kategoriích se děti vydávají na trať, plní úkoly, pomáhají si navzájem, dvojice vytvářejí vždy velký a menší. Dochází k překvapivým situacím, kdy malý Ondra Hudák doslova uběhal sportovce Davida Málka a dosáhli spolu nejlepšího času – trasu zdolali za skvělých 25 minut. Jenže to nestačilo, započítávalo se i plnění úkolů, které jim na trase předkládal Willy Fog a jeho krásná Romy, vodník, Viking, čert a ostatní obsazení stanovišť. Nejlepší si vybral náš hlava Ufo – v pensionu Čtyřlístek si dal i klobásku. Ale my mu to fakt přejeme, má s námi starostí až nad hlavu. Vítězi kategorie B se staly Eliška Mládková a Danielka Širáková, v kategorii A byli nejlepší Ondra Boháč a Petr Jecha. Zvláštní cenu dostali Davídek a Tomášek, naši kamarádi z DSS Slatiňany, kteří zvládli projít celou trasu. Dělají nám kluci radost, zejména Tomášek, který je velmi družný. Kdybyste tak mohli vidět, jak trpělivě mu Zdenda pouštěl na mobilu písničky a obrázky a jak se k němu Tomášek tulil. Víte, tohle je nejvíc, co můžeme chtít, když se ty naše děti kamarádí všechny dohromady a neřeší, jestli ten druhý je trochu jiný. V neděli se k nám přidal Míša Tereska a kluci ho bez říkání vzali mezi sebe, věříme, že se mu v naší sanitce bude líbit stejně jako nám.
Zítra se přesuneme do Afriky, napadá mě plno vhodných písniček, to víte, já jsem radostí bez sebe, když mají děti tolik chuti do zpěvu. Dnes si krátily čas před startem orientačního běhu hraním na kytaru a bicí, já jsem se prostě tetelila radostí.
Tak dobrou noc a zítra na shledanou.
 

motto:

„ Lidstvo má jedinou opravdu účinnou zbraň – smích.“ Mark Twain

Den desátý - 19.8.2014

„Plujem do Afriky, plujeme do Zimbabwe…“ Zase jsme se posunuli o kus dál, na mapě světa přibudou další vlaječky. Jen teda africké počasí se předvedlo v červenci, teď zkouší, co všechno vydržíme. Naplánované vodní hrátky můžeme zapomenout, jsme rádi, že máme děti zdravé. Vždyť i včera při „orientálním“ běhu (termín jednoho z malých táborníků) jsme posílali hned přezout ty, kteří si při zdolávání brodu a lovu ryb namočili tenisky. Ale hýbat se dětičky budou, rozhodl hlavní vedoucí, takže dopoledne proběhlo ve znamení pohybových her všeho druhu. Dva nejstarší oddíly se s Aničkami a Hankou intenzivně věnovali náplni studijního střediska. Rozdělili se do skupin, vymýšleli si modelové situace, jedni maskovali, druzí byli figuranti, třetí zasahovali a čtvrtí hodnotili se supervizí. Anička Altrichterová má bohaté zkušenosti a dokáže je předávat. Děkujeme.
Po obědě (maminčino kuře s těstovinami) přihlíželi oblíbeným „modelovkám“ i ostatní táborníci, někteří viděli něco podobného poprvé, jiní už jsou s poskytováním první pomoci po letech na táborech ČČK mnohem dál. Velcí se opravdu snažili, zodpovědně rozebírali svůj postup i chybky, kterých se dopustili. Největší důraz byl kladen na správné přivolání záchranné služby, víte, ono se to zdá jednoduché, ale každý z nás se může ocitnout v situaci, která bude vyžadovat chladnou hlavu a kvalitní první pomoc. Každá drobnost, kterou si naše děti zapamatují, může mít velký význam pro záchranu lidského života.
Rozloučili jsme se s Aničkou, pochutnali si na skvělých koláčích a už nás čekaly další zápasy turnaje ve vybíjené o cenu Willyho Foga. Kdo nehrál, fandil ze všech sil, zítra prý už budou finálové zápasy. Dlouze jsem tvořila turnajovou tabulku, ale Růža to zvládl levou zadní, to je fajn. Naše nejmenší Tatranky si užívají hracího stanu, ale už se báječně orientují v prostoru tábora, samostatně se vyhledávají kamarády do hry a nikdy nejsou odmítnuti. Toto je inkluze v praxi, bez velkých slov, odborných debat a zdůvodňování, proč to nejde. Na Bělidle to jde.
Po vynikajícím bramborovém guláši už se začaly prodlužovat stíny, sesedli jsme se kolem ohně – „Červená se line záře“, už nám to docela jde. Dívám se po těch hlavičkách, malých, větších i skoro dospělých a děkuju prozřetelnosti, že mi dala dar být šťastná mezi dětmi, pro děti a kvůli dětem. Všechny problémy se zmenšují ve světle dětských očí a dětského úsměvu, věřte mi. A ti dospělí kolem ohně, to jsou vlastně taky takové velké děti s velkým srdcem.
Na jeden večer dvě překvapení: nejdřív si kouzelník (tatínek Míši Teresky) vysloužil velký potlesk a nadšení a potom pohádkový les, který si pro kamarády připravili Růžovi Konopásci za vydatné Liduščiny pomoci. Všechny jsem vám je vyfotila, ale asi je nepoznáte, Lída prostě maskovat umí a kostýmy má úžasné. V lese svítily svíčky i svítící tyčinky, aby vytyčily trasu noční stezky odvahy od čerta k vodníkovi a vodnici, k ježibabě, trpaslíkům, Sněhurce a dalším pohádkovým bytostem. Děti chodily po skupinkách s dospělými, aby se nebály, ale stejně to pro ně byl přízračný zážitek. Noční hra přece k táboru patří. Jednu chvíli to vypadalo, že nám déšť tuhle krásnou zábavu překazí, ale nakonec se přece jen umoudřil, byla by to fakt škoda.
Zítra se přesunujeme do jižní Ameriky a čeká nás pravý indiánský den a finále turnaje. Doufáme, že nás čeká i sluníčko, prosím, prosím. A možná budeme i v televizi.

 

Motto:


„Dobře něco udělat je lepší, než o tom jen dobře pohovořit.“ Benjamin Franklin

Den jedenáct - 20.8.2014

To vám byl dneska den! Dopluli jsme do Jižní Ameriky a chystali den jihoamerických Indiánů, posnídali jsme Francouzovy lahodné párečky, začali se stavbou týpí a indiánské sauny, sluníčko k nám tomu svítilo……Pak hlídka na bráně ohlásila auto České televize, jejíž reportéry moc zajímalo, jak si tady žijeme. Běhali kolem nás při vybíjené, při modelovkách, vyptávali se a nejspíš se jim u nás hodně líbilo. Na FB je odkaz na reportáž na ČT 1, běhat prý bude i na ČT 24. Určitě se podívejte, my jsme to teda neviděli, ale prý je to fajn. No a do toho s houkáním sirén přijely historické sanitky z Hradce Králové. Nadšenci, shromáždění kolem hradecké záchranky, zachraňují překrásná stará auta, tyhle sanitky byly vice jak padesát let staré, plně vybavené, i stejnokroje lékařů a sestřiček byly reálné. Ta nejstarší a nejkrásnější si prý zahrála i v seriálu Sanitka. Děti prolézaly sanitky, Bohoušek si zkusil, jak se jezdilo pacientům v minulém století, kluci se podivovali nad dřevěnými dlahami a nosítky bez popruhů, do toho chodil kolem pán s kamerou, děti se výtečně bavily a návštěvy žasly, co jsme to za sešlost nadšenců (jestli si tedy v duchu neříkali šílenců).

Tak jsme šli radši na vepřové na kmíně s rýží, nějak nám vyhládlo. Po nočním dešti jsme měli na hřišti louže, ale dali jsme plochu rychle do pořádku, aby mohl pokračovat turnaj. Hráli kluci proti holkám a pak nejstarší táborníci proti neskutečnému týmu vedoucích. Jsou to opravdu velké děti, kdybyste je viděli – vlastně uvidíte je na fotkách a na videu, Díky, náš nejpilnější dokumentaristo Martine. Bylo zajímavé pozorovat ty naše mazáky, jak se dost neochotně courali na hřiště, jako že se mají ztrapňovat zápasem s evidentními blázny. Ale postupem hry roztávali, masky povznesení se nad „dětské“ hrátky padaly dolů, zdravá jadérka veselých parťáků se prodrala na povrch a bavili jsme se všichni. Dospěláci sice prohráli, ale byla to náramná psina.

Pak došlo konečně i na ty Indiány, po zajímavé přednášce o historii a životě jihoamerických Indiánů jsme společně vykouřili symbolickou dýmku míru na znamení, že spolu chceme vycházet v dobrotě a smířlivosti. Kéž by to na světě šlo tak jednoduše zařídit jako u nás na táboře!

Večer došlo na tradiční: Ulov si, co najdeš – tedy přípravu obložených talířů společnými silami v oddíle. Z připravených surovin děti vyráběly výbornou studenou večeři, uvidíte na fotkách.

Vítězný tým dostal za odměnu vycházku s Pájou do večerní Seče, ostatní oddíly soutěžily ve vědomostní soutěži Riskuj, kterou si pro ně připravila Markétka. Skvělé výkony a zaujetí byly odměněny zlatými čokoládovými penízky a potleskem. Ti nejstarší si ještě stihli zaskákat na tanečních kobercích, odcházet se jim nechtělo, ale mají slíbené, že jim je Lukáš bude pouštět kdykoliv v jejich volném čase. Nějak to utíká, tak abychom stihli všechno, co jsme si naplánovali.

 

Motto na středu:

 „ Lidé potřebují radost stejně nutně jako šaty – někteří ještě mnohem víc.“ Graham Green

 

Den dvanáct - 21.8.2014

Sedím tu v koutku klubovny, za zády mi hrají Holky z naší školky, skvělý profesionální DJ Honza Trunec připravil našim dětem diskotéku se vším všudy, neošidil vůbec nic, mají to, drahouškové, jako v renomovaném klubu. Však se na to taky děti vyparádily! Holky vytáhly nejhezčí kousky své garderoby, Nikolka slzela při zjištění, že jí maminka nezabalila ty správné balerínky, Verča nagelovala Toníkovi vlasy, fakt byl fešák, hlavní vedoucí se zase oblékl za indiánského náčelníka…..Já to tanečními kreacemi nevytrhnu, tak jsem ke zdaru velké diskotékové show přispěla dvěma hodinami u mikrovlnky s nekončícími pytlíčky popcornu, mísy jsem raději nepočítala, pořád se mi vracely prázdné. Stráž u mě držel Samíček a vyptával se mě, jestli mě to baví. Vysvětlila jsem jeho velkým zvědavým očím, že mě nejvíc baví, když mají radost. A té radosti jsme si v uplynulých dvou týdnech užili vrchovatě, to mi můžete věřit.

Pod dojmem úžasné diskotéky jsem skočila rovnou do večerního programu, tak to musím napravit. Hned po snídani jsme vyrazili na prohlídku vnitřku hráze. Moc hezká cesta a zajímavá prohlídka, přesto ji velké holky z Růžova oddílu oželely, chtěly pomáhat v kuchyni. Měly původně jen pomoci s loupáním uvařených brambor, ale nakonec si vyzkoušely i přípravu těsta na bramborové knedlíky a moc jim to šlo. Vepřo knedlo zelo opět nemělo chybu, prázdné ešusy se objevovaly u okýnka s žádostí o přídavek ještě víc než obvykle.

Odpoledne strávily dva nejstarší oddíly na základně vodních záchranářů ve společnosti Vráti, určitě se skvěle bavili, protože se vrátili až na večeři. My, co jsme zůstali v táboře, jsme měli v plánu rýžování zlata, ale prudký déšť nám plány zhatil. To počasí nás letos opravdu pořádně zkouší. Ještě že my se nenecháme otrávit. Schovali jsme se s kytarou pod střechu, koneckonců zpívání je naše parketa a nikdy se nám neomrzí. Když se ukázalo sluníčko, připravily nám naše vedoucí pod Renatiným vedením moc prímové soutěže v areálu tábora.

Předposlední večeře byla sladká – domácí šišky s mákem, kdo chtěl, tak se strouhankou. V jídelně máme připravené vždy tácy s ovocem a zeleninou, dostatek čaje a ovocných nápojů, každý si může přijít pro něco na dojedení, Markétčin tým nás tradičně hýčká.

Tak zpátky na stále probíhající diskotéku, už tu zůstali jen naši nejstarší, však se ti malí vyskákali dosyta. Blikající světla i venku kolem klubovny, hromady svítících tyčinek, teď právě hraje moc krásný ploužák – taky si pamatujete na své táborové večery a první táborové lásky?

Honza pouští nejhranější singl v českém éteru za poslední měsíc, je to ta pravá chvíle poděkovat nejen jemu – DJ Pearsovi, rezidentovi clubu Wings Svitavy, ale také majiteli clubu, panu Soukalovi, za Honzovo uvolnění v době modernizace clubu. Velice si vážíme jejich velkorysosti, pochopení a dobroty srdce, s jakou udělali tak velikou radost našim dětem.

Zítra si s vámi budu povídat naposledy, pak už to obstarají vaše děti. Věřím, že budou mít na letošní Sanitku stejně hezké vzpomínky, jako třeba Honzík Šnyta, se kterým jsme vzpomínali na jeho první tábor s námi. Byl to tehdy ve Zderazi takový cvrček, ale co všechno si pamatoval. Třeba až budete sedět s dětmi u monitoru a prohlížet si společně fotky z tábora, budete mít tak krásný pocit, jako mám dnes já.

A na dobrou noc japonské přísloví:

 „Jediné vřelé slovo dokáže proteplit tři zimní měsíce“

 

Den třináct - 22.8.2014

Ahoj kamarádi z táborového webu,
dlužím vám poslední den na Bělidle. Nestalo se to únavou materiálu, ale absencí internetového připojení. No a vybalování a třídění a ukládání a účtování a dokola prohlížení fotek a vzpomínání, takže se ozývám až ve čtvrtek, ostuda.
Poslední den dojela sanitka zpátky do Čech, u nás je stejně nejkrásněji! Trefili jsme se do Matějské pouti, a to že lilo a lilo, nám zkazilo pouťovou náladu jen trošku. Aspoň byl čas poshánět svoje věci a pomalu balit na cestu do civilizace. Odpoledne se přece jen sluníčko slitovalo a dovolilo dětem zařádit si na skákací atrakci a vybrat si své pouťové štěstíčko a užít si sladkostí u pouťového stánku. Díky šestiměsíčnímu Dominikovu snažení a dobrým lidem (Rádio Blaník, ČČK, Papírnictví Pavlík, Město Chrudim, SDH Topol a další) našly děti ve „štěstíčku“ plno milých drobností pro radost. Ale stejně všichni dohromady prožíváme největší radost z pocitu sounáležitosti, kamarádství a vzájemnosti. Ohlasy rodičů a dětí svědčí o tom, že tohle, to ze všeho nejdůležitější, se nám na letošním táboře opravdu povedlo. Díky všem zúčastněným, někdy to nebylo jednoduché, bylo nás přece jen 120, ale náš společný cíl – radost dětí a spokojenost rodičů – jsme naplnily, troufám si říct, měrou vrchovatou. Poděkování patří bezesporu našemu zřizovateli, Oblastnímu spolku ČČK Chrudim, věřím, že jsme mu hanbu neudělali. Neznám lepší reklamu, než šťastné děti!
A večer poslední táborák, opečené buřtíky, písničky, objetí, i slzičky dojetí, jiskřičky létají vysoko převysoko a nám je zvláštně smutno, že těch báječných čtrnáct dní končí, ale i radostno, že jsme ještě spolu.

A nebudu brečet, když tak jenom trošku, vždycky, když něco končí, něco nového začíná. Máme vás moc ráda, kamarádi.

A poslední motto:

 „Nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí !“